Jelikož se psychopati často "kryjí" tím, že mají rodinu (a pokud možno i postavení - např. politik, který má navenek spořádanou rodinu, ale potají znásilňuje děti), došla jsem k uvědomění, že při zaměřování se na charakter nemůžeme posuzovat ostatní podle vnějších znaků.

Protože my nevíme, jestli člověk, který má děti, se tak rozhodl/a kvůli:
1.) zapadnutí do společnosti, protože neumí přemýšlet samostatně, a tak dělá to, co ostatní
2.) skrytí psychopatie pod maskou normálnosti
3.) získání společenských výhod
4.) upřímné touhy po dětech

Těch možných motivací může být daleko víc (než jen tyto 4), ale většina lidí předpokládá, že když se někdo rozhodne mít děti, automaticky se za tím skrývá ten dobrý záměr ze 4. bodu (přitom někteří pedofilové předstírají vztah s dospělou ženou, aby si udělali děti pro pedo incest..).

Podobné je to tedy s manželstvími (některé jsou uzavřeny z čisté oboustranné lásky, jiná z finanční vypočítavosti / zapadnutí do společnosti / získání společenského uznání či obdivu ostatních). Takže dokud za mnou někdo nepřijde na bližší soukromý pokec, ve kterém se mi rozhodne svěřit (ohledně svého soukromí vč. motivací), tak si o něm (či "o tom" = o dané situaci) nemyslím NIC.


Samozřejmě někdy lze z delšího pozorování (příp. čtení myšlenek) zjistit pravda, ale proč bych se namáhala?


Kdyby tento přístup zastávali všichni (že to je každého věc, co si v soukromém životě vybral/a = je to jeho/její život), tak by
nekalé masky přirozeně odpadly, protože by ztratily "palivo". Aneb proč by někdo vytvářel manipulaci, která NEMÁ ŠANCI
kohokoliv přesvědčit o něčem, co není pravda?

Taky nevím, proč bychom se měli starat do životů cizích lidí (kteří se s námi nerozhodli sdílet podrobnosti => dokud neznáme podrobnosti, můžeme si věci
jen domýšlet, a to k ničemu není..někdo si domýšlí jako divý, ale je to jen snůška drbů / předpokladů dle jeho smýšlení, co si vyprojektoval na druhé, což
s pravdou nemusí mít nic společného..). Takže, aby někdo získal "uznání" okolí, musel by se "víc snažit" (=otevřít se). Jenže, nikdo by neměl potřebovat uznání
od okolí, protože prožívání partnerského vztahu má být samo o sobě "odměnou" (a nikoliv to, co si myslí ostatní - mimo vztah).
(O to mi v tomto článku hlavně šlo.)